Ty „Sleduješ mě“ a já sleduji tebe… (RECENZE)

Knižní novinka "Sleduješ mě" od spisovatele Vincenta Ralpha si svou českou premiéru odbyla už měsíc zpátky. Pojďme se tedy podívat na to, jak se tento thriller zaměřený na sociální sítě vlastně povedl.

Sbírka

Než se však dostaneme k samotnému obsahu, zmíním se o tom, jak tato kniha vizuálně zapadne do vašich knihovniček. Fragment tentokrát zvolil vázanou verzi bez přebalu a musím říct, že mně to vůbec nevadí. Přebal si tady stejně neumím moc představit, a tak jsem ho při čtení nijak výrazně nepostrádal. Desky jsou laděny do tónu moderních technologií a už na první pohled splňují přesně to, co byste po přečtení anotace měli příběhu očekávat. Oceňuji i to, že byla zachována varianta vzhledu z anglického originálu, protože ne vždy se vyplácí vymýšlet něco nového - jako třeba u Bohů Olympu.

Pokud máte navíc doma třeba Dívku ve vlaku, pak máte ideální místo na to, kam váš nový přírůstek umístit. Protože vizuálně se k sobě tyto dvě knihy pěkně hodí. Působí uceleným dojmem (totožné černé pozadí, které je jednou doplněno o zrnění na obrazovce a podruhé o podobně zaostřenou šmouhu jedoucího vlaku), shodují se v zaměření žánru a obecně spolu vypadají prostě dobře.

Prvotina

Na začátek se sluší upozornit na to, že "Sleduješ mě" je Ralphovou prvotinou. Z celého příběhu a jeho atmosféry je cítit velká fascinace Zmizelou (Gillian Flynn), což v rozhovoru na konci knihy přiznává i sám autor. A já plně souhlasím s Ralphem. Při pohledu na slovo thriller by si někdo mohl knihu spojit i se severskými romány, ale pravdou je, že těch podobností je tady naprosté minimum. Ať už bychom porovnávali prostředí nebo typickou stylistiku textu. Mentalita Britů je od té "americké" dost výrazně odlišná, ale v této knize to ve finále nehraje zas až tak zásadní roli. Na to, že se nacházíte ve Velké Británii narazíte jen velmi zřídka. A všechno je to o detailech.

Pokud totiž můžu autorův styl něčím charakterizovat, řekl bych, že je poměrně minimalistický. Z popisů se moc vizuálních podrobností nedozvíte. I to, že je hlavní postava zrzavá se dozvídáte poměrně náhodou až kolem konce první třetiny knihy. Částečně to bude samozřejmě dáno tím, že je příběh vyprávěn z pohledu první osoby, ale když se podíváte na další postavy, tak si uvědomíte, že ani u nich to není moc jiné. Víte, jak se táta Jessicy (hlavní postava) tváří, ale už netušíte, jak přesně vypadá. Stejně tak znáte chování jejich nejlepších kamarádek, ale jejich vzhled si musíte de facto vymyslet sami (u Emily alespoň víte, že se dost často maluje a upravuje, aby v pořadu vypadala dobře). A to stejné platí i o prostředí. Nebýt britských názvů a pár malých detailů, vůbec byste si neuvědomili, kde se právě nacházíte. Tíha představivosti tak valnou měrou spočívá na bedrech čtenáře.

Někdo bude asi rád, že má v představách volnou ruku, ale já jsem třeba na začátku chtěl vědět, že Jessica je zrzka. Takhle jsem si ji (i vzhledem k deskám knihy) představoval úplně jinak. Což mě trochu mrzí, protože v průběhu knihy dochází k jedné výrazné změně, kterou jsem si kvůli tomu nemohl užít tak, jak bych chtěl.

Hon na Stračího muže

A je to právě onen minimalismus, který se projevuje v průběhu celé knihy. Přitom pracuje s několika nádherně formulovanými myšlenkami. Například forma, jakou vzniklo samo pojmenování Stračího muže je naprosto úžasná. Snaha vysvětlit dítěti něco, co ještě nemůže pochopit...

"Toho vraha takhle pojmenoval táta. Tvrdil, že Stračí muž miluje věci, které se třpytí, a máma byla ta nejtřpytivější ze všech. Říkal, že si ji Stračí muž půjčil."

"Jako knížku z knihovny?" ptala jsem se. Odpověděl, že tak trochu, ale bez výpůjční lhůty.

V tu chvíli člověka opravdu zamrazí. Představa, že by něco takového musel vysvětlovat svému vlastnímu dítěti je prostě neuvěřitelně děsivá. Základ pro stvůru tak pokládá s naprostou jistotou.

Celkově však jde vidět, že se Ralph potřebuje takříkajíc "ještě trochu vypsat". Na jednu stranu se snaží Jessicu napsat uvěřitelně a reflektuje v její postavě problémy dnešní doby. Na stranu druhou už ale nejde moc do hloubky a většinu situací zachytí spíše povrchně. Tam, kde by se mohl trochu rozepsat a vytvořit konflikt, který čtenáři tak milují, jde hlavní postavě na ruku a různými menšími či většími nepravděpodobnými situacemi jí její pátrání (zřejmě nezáměrně) usnadňuje. Přitom v rozhovoru, který jsem už dnes zmínil, mluví o tom, že se čtenáře snaží zmást falešnými stopami a slepými uličkami. To se mu několikrát i podaří. Poprvé mě dostane tak, že si říkám: "Jak to, že mě tohle sakra nenapadlo?" Jenže stejně rychle, jak vás do této pasti dostane, tak vás z ní i dostane. Čemuž odpovídá i samotný formát stránek.

Pro představu. Kniha má 323 stránek textu, což na první pohled vypadá celkem normálně. Pak ji ale prolistujete a zjistíte, že má 144 kapitol. To při rychlých výpočtech odpovídá asi 2,24 stránkám na jednu kapitolu. A tady se dostáváme k jádru pudla. Teď si představte, že každá jedna až dvě kapitoly se zabývají jednou myšlenkou či problematikou... Už mi rozumíte? Na takhle malém prostoru prostě nejde jít více do hloubky.

I přes to má tento problém svá pozitiva. Pokud nemáte rádi dlouhé popisy, zbytečně se nemusíte zdržovat a můžete sledovat příběh, který se před vámi právě odvíjí. Protože ač je napsaný na první pohled jednoduše, svůj půvab nepochybně má. Rozuzlení navíc není v průběhu knihy zdaleka tak očividné, a proto vás odhalení oné všude omílané zrůdy docela překvapí. Což je u podobných příběhů pokaždé vítáno.

Shrnutí

Ač se může zdát, že "Sleduješ mě" spíše kritizuji, než chválím, opak je pravdou. Myšlenka knihy dokáže čtenáře nadchnout a celkově je tento thriller bezpochyby čtivou záležitostí. Jen mám trochu pocit, že v této formě není tolik mířen na starší čtenáře, kteří už mají s tímto žánrem mnohaleté zkušenosti. Ani tak však neurazí a jako jednohubka funguje perfektně.

Pokud bych měl knihu někomu doporučit, určitě bych zkusil mladší čtenáře zhruba ve věku puberty. Protože Vincent podle mého názoru vytvořil dílo, které bude fungovat jako dobrá přestupní stanice pro všechny, kteří chtějí přesedlat na jeden z nejmrazivějších žánrů, jenž můžeme v knižním prostředí potkat...